Moje rodina je spjata s Českými zeměmi po staletí. Dědové, jejichž jména dnes znají spíše historikové, se aktivně podíleli na dějinách Českého království. Jeden předek byl roku 1621 popraven na Staroměstském náměstí, mnozí další věrně sloužili vlasti.

Dymokury, kde dnes žiji, získala má rodina do vlastnictví sňatkem v roce 1833. Působení mých předků zde bylo přerušeno až 2. světovou válkou, kdy byl dědeček za své protinacistické postoje uvězněn, a babička byla s dětmi donucena se vystěhovat. Po válce nedošlo k úplné rehabilitaci. Prarodiče emigrovali do Rakouska a otec, kterému nebylo umožněno vzdělání, se s námi uchýlil do pohraničí, na Karlovarsko, kde pracoval jako řidič.

Já jsem dospíval v relativním klidu normalizačních let a nějakou dobu jsem se domníval, že to nejdůležitější v mém životě bude jezdit závody na kole. Mé krátké cyklistické kariéře snad vděčím za určitou houževnatost a touhu po vítězství. Tato epizoda však byla v pravý čas přerušena mou tehdejší nemocí a já jsem se zatím k závodění nevrátil. Díky tomu jsem se ale vážně věnoval studiu, které mně už umožněno bylo, snad i kvůli tomu, že revoluce se již zabývala „požíráním vlastních dětí“.

Vedle mého technického studia jsem měl silnou potřebu zabývat se otázkami, proč žijeme v takovém režimu a můj úmysl emigrovat se postupně obracel v přesvědčení, že můj životní osud půjde obráceně než dědečkův. Rok 1989 pro mě byl obrovskou satisfakcí.

Paradoxně jsem se ve stejnou dobu ve Vídni seznámil s manželkou, která je vzděláním historička. Její povolání bylo tedy velice blízké mému zájmu.

Po sňatku v roce 1990 jsem bydlel u manželky ve Vídni, zatímco Dymokurům se věnoval otec. Mne sem povolal v r. 1992. Manželka se hned a bez váhání přistěhovala se mnou. S potěšením se mohu pochlubit, že tak rychle, jak si zvykla na náš kraj, se i naučila výborně česky, měla ostatně jako pravá Vídeňačka moravskou babičku.

V r. 1998 jsem byl místní organizací KDU-ČSL požádán o kandidování do místního zastupitelstva. Díky tehdejší situaci v obci jsem se stal jako nestraník zástupcem starosty. V té době jsem i chvilku váhal, zda do této strany nevstoupit. Tuto myšlenku jsem zavrhl, neboť v Čechách se Lidová strana stále definuje jako středová, zatímco v celé Evropě je stranou konzervativní. Za hlavní prvky konzervativizmu považuji tradici a odpovědnost.

Když se ale po letech zrodila strana TOP 09, která má tyto prvky konzervativizmu i v názvu, rozhodl se jsem po kratším váhání, že do této strany vstoupím. Záhy jsem byl vyzván ke kandidatuře na senátora pro volební obvod č. 37, Jičín – Nymburk, kde jsem sice nezvítězil, ale přesto získal pro náš program nezanedbatelné množství voličů. V následujících letech jsem pracoval v různých stranických funkcích, nyní jsem členem Krajského výboru TOP 09 Středočeského kraje.