Jako obyvatelé malé kotliny uprostřed Evropy jsme k tomu odsouzeni. Odcházíme a vracíme se, prcháme a doufáme se vrátit, odjíždíme a neseme si svou vlast s sebou. Celé české dějiny jsou provázány různými vlnami emigrace. Počínaje Janem Amosem Komenským a českými protestanty po třicetileté válce, přes prchající demokraty v roce 1948 až po neméně zděšeně prchající v roce 1968. Ani dobrovolná migrace nikdy nebyla zanedbatelná. Naši lidé odcházeli za hranice za prací, za láskou, za dobrodružstvím. Někteří jen do Rakous, jiní třeba až do Ameriky. Platí tak dodnes přísloví, že Čech všude bratra má.
Neblahou zásluhou StB dobře víme, že před revolucí pobývalo v zahraničí asi 200 tisíc našich občanů. Zpravidla „ilegálně“. Byli to ti, kteří uprchli za svobodou, ale nikdy na svůj domov nezapomněli. Nejen že podporovali své blízké těmi slavnými tuzexovými bony. Podporovali také české disidenty a pomáhali jim vytvářet vazby na demokratické politické reprezentace západních států. Ale především vytvářeli a udržovali krajanské komunity. V nich udržovali českou kulturu, zvyky a také český jazyk. Vznikla tak velmi početná skupina českých klubů, spolků, jednot, kam se nově přicházející emigranti rádi a hojně zapojovali.
Po roce 1989 přichází nová vlna. Vlna migrantů, kteří si chtějí vyzkoušet žít jinde, kteří odcházejí na studia či za prací. Mnozí v zahraničí zakotvili, založili rodiny i firmy. Velká skupina z nich jsou vědci, kteří pracují na mezinárodních grantech, ve významných výzkumných centrech. Odhaduje se, že v zahraničí pracuje čtyř- až pětinásobek vědců než u nás doma. Je to ohromná skupina lidí. Vlastně ani nevíme, kolik jich dohromady je, máme jen odhady. A ty říkají, že zatímco v roce 1989 to bylo 200 tisíc lidí, dnes přibylo zhruba 600 tisíc našich občanů. Pokud bychom k nim připočítali všechny ty, kteří se hlásí k českým kořenům, došli bychom k číslu takřka dva miliony.
To jsou všechno lidé, kteří jsou nějakým způsobem na krajanské spolky navázáni, kteří mají k českým zemím vřelý vztah, byť někdy trochu zidealizovaný, jak už to tak bývá. Jsou na svůj původ hrdí, a tak se stávají významnými vyslanci české kultury, ale i vědy a podnikání po celém světě.
Česká republika svou krajanskou komunitu podporuje. Jednak spoluprací s Českými centry při našich zastupitelstvích, ale zejména přímou finanční podporou. Ročně směřuje na tuto podporu zhruba 80 milionů korun. Považuji to za nejlepší státní investici vůbec. Krajané totiž různou formou přispějí naší zemi ročně více než 89 miliardami korun. Za korunu – tisícovku! Naši krajané jsou opravdu grandi!
Jsem rád, že jsme v tomto týdnu na jednání Senátu vyzvali vládu, aby podporu našim krajanům navýšila. Zaslouží si to, jejich role v zahraničí je obrovská. Uvědomuje si to i ministr Petříček, který se pokusí navýšení prosadit ve vládě.
Peníze jsou důležité. Mnohem důležitější však je, aby tito naši spoluobčané, vlastenci v tom nejlepším slova smyslu, naši nejlepší vyslanci po celém světě, mohli participovat na osudu své vlasti. To nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je konečně jim umožnit korespondenční volbu. Je povinností státu umožnit svým občanům účast ve volbách. To, že lze volit jen na našich zastupitelských úřadech, bylo obhajitelné někdy v 19. století. Dnes, ve 21. století, by byla namístě volba elektronická, ale to je zatím hudba budoucnosti. To, co zavedla valná většina států, je volba korespondenční. Česká republika v tom stále váhá.
V posledních měsících se však tvoří nový volební zákon, který by měl korespondenční volbu umožňovat. Jsem tomu rád a velmi rád jej podpořím. Je to výraz sounáležitosti s našimi krajany.
