Někdy mi i opravoval češtinu, vzpomíná Czernin na návštěvy na Schwarzenbergově rakouském zámku

10.12.2023
Někdy mi i opravoval češtinu, vzpomíná Czernin na návštěvy na Schwarzenbergově rakouském zámku

„Měl v sobě lásku k vlasti, cit ke svobodě a spravedlnosti a hlavně to, že to prostě dělat musel,“ popisuje místopředseda Senátu a TOP 09 Tomáš Czernin Karla Schwarzenberga, kterého nazývá druhým tatínkem. V rozhovoru vypráví o přátelství malého Karla a svého tatínka nebo o svých pobytech na Schwarzenbergově zámku v Rakousku od sedmdesátých let. Vzpomíná také, co mu tehdy Schwarzenberg říkal o téměř neznámém Havlovi či jak mu rozmluvil emigraci.

Když jsme se o Karlu Schwarzenbergovi bavili v sobotu, říkal jste mi, že to byl takový váš druhý tatínek. Jak jste se vy dva poznali, jak to všechno začalo?

Karel byl od dětství kamarád s mým tatínkem. Když pak můj dědeček s babičkou museli v roce 1964 odejít do Vídně, tátu za nimi nejprve nepouštěli, až o pět let později tam táta i s námi byl, to bylo v devětašedesátém, potom zase dlouho nic, pak pustili v roce 1975 překvapivě mě a teprve potom mohl opět jezdit otec. Ale vždycky když tam byl, šel s Karlem minimálně na oběd. A pokaždé o tom pak hodně vyprávěl.

Někdy po roce 1979 Karlovi nějak vzkázal nebo napsal a já jsem následně jel k němu do Štýrska na zámek Murau, byl jsem tam snad týden. To byl takový můj osobní začátek, po tom, co jsem o něm doma tolik slyšel. Byl jsem tehdy hodně mladý, studoval jsem na vysoké škole a měl jsem z něj veliký respekt. Vedli jsme různé hovory, já jsem měl pocit, že se mě Karel vyptává, co a jak se děje doma v Československu. Teprve později jsem zjistil, že to všechno věděl daleko líp než já.

Jak působil Karel Schwarzenberg na svém zámku na dvacetiletého studenta, který žil za železnou oponou?

Jak jsem říkal, měl jsem z něj tehdy dost respekt, vlastně na mě ten první rok působil možná až trošku nepřístupně. On už byl takový, člověk mu něco povídal a on si do toho začal pískat písničku… A do toho mi třeba i opravoval češtinu!

V té době jsme žili v Krušných horách, tam byly kyselé deště, zničené lesy, já jsem o lesích v té době neměl ještě žádnou páru a říkám mu: ty lesy u nás půjdou všechny do háje. A on na to: no, to jsi řekl pěknou pitomost. Já jsem se zmateně ptal: ty myslíš, že jsou ty lesy zdravé nebo že se uzdraví? On na to: to neříkám, ale můžeš mi vysvětlit, jak by šel les do háje?

Zároveň se mě hodně vyptával, třeba na zakázanou literaturu. Já jsem v té době poslouchal Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu, a tak jsem si říkal, že ode mě chce asi získat informace. Když jsem ale příští rok zase přijel, zjistil jsem, že on tam všechny ty knihy má, měl tam přesně ty, které jsem sháněl. Ukázalo se, že zná nejen ty knihy, ale i všechny ty lidi, o kterých jsem mluvil. Jezdilo za ním tehdy hodně mladých lidí z Československa nebo z emigrace, já jsem se tam třeba potkal s vnučkou Jana Wericha Fančou.

Pak jsem tam jezdil každý rok, starala se o mě Karlova správkyně, Frau Neudeck, nedávno jsem se dozvěděl, že už také umřela. Ta mi řekla: budete bydlet tady a tady máte klíčky od auta. Karel k tomu dodal: dělej si, co chceš; takže jsme se vídali vlastně jen u snídaně, u oběda… Já jsem mezitím ani moc nevěděl, co dělat, tak jsem jezdil po okolí. Jednou jsem se vykoupal v nějakém jezírku, přišel tam hajný a říkal: tady se nesmí koupat, je to zakázané. Já na to, že jsem ale synovec jeho jasnosti, a on říkal: to mně nedošlo, ale jste mu podobný. Což teda moc nejsem, ale asi se z toho chudák chtěl nějak vymotat.

Tehdy tam fungoval opravdu takový knížecí režim, který tam byl asi vždycky, všichni mu říkali jasnosti a synovi dědičný princi. Já jsem tam vlastně nepoznal nikoho jiného než zaměstnance a občas se tam mihly nějaké návštěvy, bylo to trošku jako ve starých dobách…

Co ale způsobilo to, že o něm dnes mluvíte jako o druhém tatínkovi?

Klíčový ve vztahu ke Karlovi pro mě byl rok 1984, kdy ve Vídni umřel můj dědeček. Tehdy jsem tam přijel, babička už byla v domově seniorů a já jsem byl sám v jejich prázdném bytě a říkal jsem si, jak jsem se vždycky trápil tím, že nechci žít v komunismu. Vyčítal jsem rodičům, že se tehdy v devětašedesátém s námi vrátili (do Československa, pozn. red.), a pořád jsem opakoval, že jednou uteču na Západ. Tohle jsem tenkrát všechno řekl na nějaké schůzce ve Vídni Karlovi a on povídá: co bys tady dělal. My jsme všichni nešťastní, že nemůžeme být doma, a všichni věříme a doufáme, že se tam jednou vrátíme. Tys tam vyrostl, seš tam zvyklý, znáš ty lidi, kdežto my si jednou zase budeme muset zvykat.

Mně se to najednou všechno v hlavě obrátilo, vrátil jsem se do toho prázdného bytu a uvědomil jsem si, že má Karel pravdu, že to chci vlastně všechno zažít obráceně než dědeček, který postupně přišel úplně o všechno. Narodil se se zlatou lžičkou v puse, pak přišel o veškerý majetek, pak o vlast a svým způsobem i o rodinu tím, jak jsme byli rozděleni, pak i o zdraví. V Rakousku žil vlastně z podpory příbuzných, bylo to smutné dožití. Já jsem najednou po té Karlově řeči začal věřit, že se to všechno obrátí a že se jednou vrátím do Dymokur (rodového zámku, který Czerninové získali zpět v restitucích, pozn. red.). A když se to za pár let skutečně stalo, Karel, který to samozřejmě všechno sledoval, se okamžitě vrátil a byl k dispozici Václavu Havlovi.

Potom jsme se vídali spíš sporadicky a samozřejmě při rodinných příležitostech. Najednou neměl tolik času, ale vždycky si ho našel a přijel aspoň krátce, třeba aby tátovi popřál k šedesátinám.

Když pak v 2009 založil TOP 09, říkal jsem si, že mu něco dlužím. Naivně jsem tam poslal přihlášku a opravdu jsem si myslel, že zůstanu řadovým členem a jednou ho překvapím tím, že tam jsem.

 

Celý článek si můžete přečíst zde.

Markéta Boubínová, Deník N, 13. 11. 2023

,